Povídání o dědičnosti, sportu a zlatých medailích

Se svým synem, který odrůstá „chlapeckým střevícům“, sedíme u televize a sledujeme přenosy ze zimních olympijských her. Není to poprvé, co takto sledujeme sport a jsme vzrušeni tím, co na televizní obrazovce probíhá. Je to úžasné být u toho, co se děje na sportovištích vzdálených od nás tisíce kilometrů. Protože patříme mezi občany, kteří se živí prací, nebudeme se moci nikdy zúčastnit podobných akcí přímo v reálu.

Je to také situace, kdy pociťujeme určitou hrdost nad úspěchy našich sportovců, kteří takto dávají světu na vědomí, že jsme tady, a že se s námi musí počítat. Bohužel, jsou to jediné situace, kdy můžeme být hrdi na to, že jsme Češi.

Přenos končí a my začínáme uvažovat nahlas o tom, čeho jsme byli právě svědky. Dostávám otázku, o které jsem sám dlouho uvažoval, zda počet získaných medailí je skutečným obrazem stavu sportu a tělesné výchovy v naší zemi. Odpovídám jednoznačně, že v žádném případě tomu tak není.

Úroveň péče státu o tělesnou kulturu u nás je na velmi nízké úrovni. Podívejte se na naše obézní děti, ze kterých pak vyrůstají mladí muži a ženy, vynikající svými tělesnými proporcemi, zejména pak u některých partií. Škola s dvěma či třemi hodinami tělesné výchovy, to je opravdu málo. Navíc, úroveň v převážné míře učitelek tělesné výchovy je diskutabilní. Chybí opravdový zápal a chuť dát dětem něco nové. Tělesná výchova na většině středních škol dnes probíhá systémem jakési relaxace po náročné výuce obligátní otázkou vyučujícího „co si chcete dneska zahrát“. Ovšem, není se co divit, studenti se nechtějí namáhat a navíc kantor riskuje, že se mu někdo při prvním obtížnějším prvku zraní. Tak proč riskovat.

Řešením je péče o talentovanou mládež formou sportovních tříd a sportovních gymnázií, ze kterých odešla řada žáků, kteří už dosáhli na špici sportovních úspěchů. Ovšem, ani tady není situace jednoznačná, chybí peníze.

V devadesátých letech minulého století v našem městě nastoupil do funkce vedoucího školského úřadu člen tehdy vládnoucí strany, který měl vizi, že je třeba všechno zrušit, sportovní třídy, sportovní gymnázia, učiliště. Důsledky této filozofie se projevují ještě dnes. Naštěstí byl pro jakési zámožné důvody ze své funkce odvolán.

Dnes je na Magistrátu funkce náměstka pro sport, kterou vede člověk, který sportu vůbec nerozumí a nikdy s ním neměl nic do činění. Ministerstvo školství se o tuto problematiku v podstatě nezajímá.

Jediné řešení, které se nabízí, je zřídit ministerstvo sportu a tělesné výchovy, kde by byli skuteční odborníci a nikoliv úředníci dosazování na základě stranické příslušnosti. To by převzalo veškerou odpovědnost a kompetence, které by vedly ke zlepšení stávajícího stavu.

Slyším námitku, zda to není všechno zbytečná námaha. Mnohem jednodušší cesta se přímo nabízí. Vyberte talentovaného jedince, napumpujte do něj 5-6 miliónů. Bude mít všechno, co potřebuje. Realizační tým, lékařskou péči, přípravu na největších a nejlepších střediscích světa a za pár let máte nositele medailí ze světových soutěží. Je to trochu risk, jestli něco neselže, ale při úrovni dnešní péče o sportovce je úspěch zaručen.

Směšné je tvrzení špičkových sportovců o tom, kolik námahy a odříkání je stál úspěch. Jaképak odříkání, čeho se odřekli? Mají podmínky, dělají sport, který je baví, mají peníze státní nebo sponzorské, pohybují se v atraktivním prostředí. Jsou odměňování v částkách, které ohromují svou výší a vůbec nic si neodříkávají (to platí skoro o všech kromě M. Sáblíkové, pozn. red.).

Když potom člověk vidí úroveň našeho fotbalu, pak se ptá, za co vlastně ty peníze dostávají. Ať se podívají na skutečný život plný odříkání, který vedou tisíce nezaměstnaných, kteří žijí často na pokraji bídy a duševního marasmu, a kteří nevěří už ničemu.

Slyšel jsem zajímavou úvahu svého přítele o dědičnosti. Položil mi otázku, protože ví, že se zajímám o sport, jak to, že ve sportu neexistuje princip dědičnosti, jako třeba u herců. Proč olympijský vítěz, který má potomky, z nich nevychová zase olympijského vítěze? A hned dokladuje na příkladech. Podívej se na herce. Známý herec či herečka má potomky, všichni zdědí talent po rodičích, mladší, ještě mladší a nejmladší. Jsou z nich nejen vynikající herci, ale i kupříkladu spisovatelka, scénáristka. Tomu se říká princip dědičnosti.

Jména, která se objevují v televizi, jsou pořád stejná, jenže už jsou to příslušníci druhé či třetí generace, kteří díky zděděnému talentu okupují tento populární prostředek masivní komunikace. Často vystupují v pořadech, jejichž umělecká hodnota je nevalná, a které jsou určeny širokým lidovým vrstvám.

Jde ale opravdu o zděděný talent, nebo o vztahy a vazby uzavírané dávno při bujarých oslavách a sezeních s proudy alkoholu?

Televize dobře platí, nároky nejsou velké, přátelství trvají na věčné časy, něco jsme spolu prožili, tak o co jde? Nejedná se náhodou o formu skryté korupce?

U sportu tomu tak není. Tam kamarádi nepomohou, i když i tu jméno může znamenat snadnější start do sportovního světa. Pak se ovšem ukáže, kdo na to má a kdo se jen veze.

Sport dnes jsou především peníze. Plať za použití sportoviště, oblečení, výzbroj, plať trenéra. Kde na to má ten talentovaný chlapec či děvče brát, pochází-li z obyčejných poměrů bez známých a přítelíčků?

Zpřístupněte sportoviště dětem a mládeží zdarma, vytvořte podmínky pro opravdu příští nositelé medailí.

Mgr. Václav Komárek, předseda krajské organizace