Vzpomínka na pana prezidenta

Ihned po skonu pana prezidenta Václava Havla objevily se na televizních obrazovkách známé osobnosti, které vesměs vyjadřovaly lítost nad odchodem dobrotivého státníka a velebily jeho dobré vlastnosti i přínos pro národ (titulek v „Blesku“: „Havel změnil národ“). Mezi známými jmény pražských publicistů jako John, Uhl, Uhde zaujal mne svou výmluvností zvláště posledně jmenovaný. Vzpomněl jsem na tryznu za prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda, kterého básník Uhde oslavil eposem „Před řadami“,  jak zesnulý soudruh prezident bude svým odkazem navždy kráčet před řadami vděčných budoucích generací.

Nu – o mrtvých jen to dobré. Přece však se vloudila narážka na rozpornost osobnosti pana prezidenta Havla. Patrně některému šťouralovi nešlo z mysli, jak pan prezident ihned po návratu z cesty do SRN, kde se omluvil za odsun sudetských nacistů, za nějž však nesli odpovědnost spíše zástupci vítězných mocností u Postupimských dohod, zajel do Bratislavy na mítink nacionalistů, kteří ho uvítali nevděčným skandováním: “dosť bolo Prahy, dosť bolo Havla“ a tím odstartoval vytvoření nových dvou republik. Při nedávném výročí sebevraždy Jana Palacha, jehož upálení pan prezident Havel každoročně vzpomněl,  jsem si opět uvědomil, že on nikdy nevzpomněl smrti disidenta Pavla Wonky, kterého pět dní před smrtí poslala pardubická paní soudkyně do vězení, i když ho přivezli do soudní síně na vozíku neschopného chůze, neboť ho lékař uznal schopným výkonu trestu.

Zlí jazykové tvrdí, že na něj pan prezident záměrně zapomenul poté, co jeho vrahy zahrnul do všeobecné prezidentské milosti, takže jak paní soudkyně, tak pan lékař mohli jako bezúhonní občané dále provozovat své povolání. Také přešel mlčením sebevraždu studentského páru z Liberce, jenž zanechal dopis na rozloučenou, kde vyjádřili beznaděj nad životní perspektivou mladých lidí v české vlasti. Různé živly též kritizovaly moratorium pana prezidenta na vývoz zbraní, kterým prý podrazil ocelářskou výrobu a tím i těžbu uhlí na Ostravsku, Kladensku i jinde. Tito lidé patrně dobře nepochopili požadavky doby i sponzorů Charty 77 a pana prezidenta. Našli se i kritikové okázalého přátelství pana prezidenta Havla k tibetskému dalajlámovi. Přece i pan premiér Topolánek, aby udělal radost paní Talmanové, nosil odznáček i kravatu se vzorem tibetské vlajky a za to musel navštívit OH v Pekingu jako soukromá osoba, protože ho čínské úřady oficiálně nepozvaly. Vždyť pan prezident si ještě před smrtí pozval svého přítele dalajlámu, ačkoliv je známo, jak jsou Číňané stran Tibetu citliví. Tito kritikové by neměli zapomínat, že i za totality v šedesátých letech, za tzv. „Kulturní revoluce“ v Číně rozhodli se bolševičtí vládci Československa dát políček lidové Číně a vypověděli jí smlouvu na dodávky měděné rudy, která se doté doby vozila transsibiřskou magistrálou z Číny až do Čierne pri Čope. Čína tehdy prodala svou měď přes kanál do Japonska a měď pro náš elektrotechnický průmysl se začala dovážet z Chile, což nám přineslo značnou komparativní nevýhodu. Tehdy ještě nebyla krize…

Také vzpomínají kritikové velikána, jak pan prezident kdysi pro Gazetu Wyborczu řekl, že zveřejnění tzv. Cibulkových seznamů způsobilo řadu rodinných tragédií v rodinách příslušníků StB. Když ho pak Petr Cibulka vyzval, aby uvedl aspoň jednu tragédii, vyšlo najevo, že žádná tragédie nebyla. Tehdy zaznělo slavné „Vašku! Jsi prase! Jsi hovado!“ Při posledním zvolení Václava Havla prezidentem republiky se proslavila jeho vdova a „První dáma ČR“ pískáním na prsty v poslanecké sněmovně, za což nebyla ani vyvedena, což již samo o sobě svědčí o velikosti…  Po posledním zvolení prezidentem odvětil na otázku novinářů, co by řekl na to, že byl zvolen o jeden hlas, když byl na dobu volby zatčen opoziční poslanec PhDr. Miroslav Sládek pan staronový prezident takto: „Byl jsem zvolen legálně a dalších pět let budu prezidentem“. I to je svědectvím neochvějného, cílevědomého ducha. Také se ozývají pamětníci návštěvy pana prezidenta v panelovém domě na Jižním městě, kdy prohlásil panelové byty za králikárny, které komunisti nastavěli pro občany. Po dalších dvaceti letech se díky politice přátel pana prezidenta králikárny přeměnily na milionové apartmány, na jejichž koupi se musí lidé zadlužovat u bank na celá desetiletí, i když to jsou přesně tytéž byty, jen o dvacet let starší. Světovost zesnulého pana prezidenta se projevila též výzvami k bombardování Bělehradu. Přitom jediný kdo se v roce 1968 z tzv. socialistického tábora postavil proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, byl Jugoslávský prezident, Srb Tito!  Patrně z těchto příčin nedali puntičkáři ve Stockholmu Nobelovu cenu míru našemu panu prezidentovi, i když ho navrhovaly ctihodné české osobnosti.

Bylo to v únoru 1991, kdy na poslanecký návrh, aby byli odškodněni političtí vězni, odpověděl tehdejší premiér ČR a osobní přítel pana prezidenta Havla, JUDr. Petr  Pitthart: “Tato vláda nevězní a nikdy nevěznila politické vězně, tato vláda nemá vůči nim žádné povinnosti.“ Byla to přitom jeho vláda, která vyplácela šest měsíců plný plat příslušníkům StB, postaveným mimo službu, kteří politické vězně zatýkali a mnohdy trápili a pronásledovali jejich rodiny, a jejichž plné dvě třetiny pak přijal Tomáš Hradílek, ministr vnitra, za jeho vlády zpět do služebního poměru u MV ČR jako „prověřené“. Jedná se o touž osobu, Tomáše Hradílka, kterého osvobodil soudce doživotně jmenovaný panem prezidentem ve věci nactiutrhání panu Hučínovi. Je toho hodně, co zlí jazykové vytýkají panu prezidentovi Havlovi. Nelze však pominout jeho velikost, vždyť mu za jeho života postavili sochu v divadle, což nepotkalo ani Homéra nebo Shakespeara. Někdejšího Haitského prezidenta „papá“ Duvaliera oslovovali „Můj dobrodinče“, neboť přijal titul Dobrodinec vlasti. Myslím, že tento titul si zaslouží i pan prezident Havel a očekávám, že mu jej zodpovědné osoby navrhnou a parlament odsouhlasí.

Budiž, každý národ potřebuje své hrdiny, a když je nemá, tak si je vyrobí i přijetím zákona. Tedy, když se pan Havel tolik zasloužil o to, že vůbec existujeme a máme svůj svobodný stát, zdá se mi pojmenovat po něm jedno letiště hodně málo. Co takhle pojmenovat celý stát, znělo by to pak Havlovsko podobně jako třeba Rakousko. Nebo přejmenovat hlavní město na Havlov. To už by bylo opravdu něco. Stojí to opravdu za úvahu.

Jiří Poledno, Mgr. Václav Komárek, DSSS Ostrava