Druhá vzpomínka na pana prezidenta

Verbum dictum tacet, litera skripta masnet. Toto heslo latiníků se mi vybavilo při četbě článku o výroku znalce Ivo Svobody na adresu členů DSSS ve čtvrtečním Právu (čtvrtek 26.1.2012) Pan soudní znalec, „expert na extremizmus“ podle něj nazval členy DSSS stupidními deprivovanými hovady.

Takto nazvat skupinu spoluobčanů jiného názoru by bylo pro pana prezidenta Václava Havla nemožné, zvláště v dobách disentu Charty 77. Ke konci posledního funkčního období pana prezidenta-humanisty, za premiéra Špidly, začal tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross,  nejoblíbenější mladý politik ČSSD, hledat „vnitřního nepřítele“ a ustavil na MV odbor na sledování nepohodlných osob, které pracovně nazval extremisty – tehdy to byli mladí skinheadi.  Již dříve byl osvobozen vrah mladistvého skinheada, kontroverzní umělec Opočenský, později stíhaný za obcování s nezletilými a prošla beztrestně vražda mladistvého skinheada Hejdánka, zastřeleného z okna bytu, kde byli dva cikáni. Úředním postupem bylo docíleno toho, že sice byl zavražděný, ale nebylo vraha. Postupem času vznikaly v důsledku „šokové terapie“ Václava Klause po tzv. privatizaci národního majetku rozličné deformace, které pan prezident Havel omlouval jako „daň demokracii“. Tak vznikl např. status bezdomovectví, zajímavý tím, že se povšechně týká vesměs Čechů, Moravanů a Slezanů. Přistěhovalci ze zemí Afriky a Asie se mezi bezdomovci nevyskytují, stejně jako tzv. nepřizpůsobiví, kteří „vybydlují“ byty. Bezdomovci totiž nemají co vybydlovat. Dále byla ustavena instituce policejních provokatérů-též jako daň demokracii, jakož i instituce soudního znalce extremismu.

Speciálně „znalectví extremismu“ je stejná prorežimní pavěda, jako bylo za Třetí Říše židoznalectví  známého Dr. Rosenberga. Ten též stanovil znaky, podle nichž byli lidé posíláni do koncentráků, jako dnes jsou stanoveny znaky, podle nichž jsou lidé posíláni do kriminálů jako za totality.  I komunisté odůvodňovali politické represe ochranou demokracie, tehdy „socialistické demokracie.“ Politolog Bohumil Doležal kdysi přirovnal komunistickou totalitu k fašismu a účastnice pochodu smrti Heda Blochová se ve svém někdejším rozhlasovém medailonu vyjádřila k otázce po rozdílu mezi fašismem a socialistickou totalitou: „ komunisti hlásali rovnost a spravedlnost, jakoby všechno dělali pro blaho národa, zatímco nacisti byli otevření gauneři“. Zdá se, že od reálného socialismu jsme se octli v reálném fašismu. Málokdo totiž má představu, jak vlastně vypadá fašismus, kromě pamětníků II. Sv. války. Proto máme sklon považovat českou společnost za „normální“. Jak však napsal loni v příloze Salon v Právu sociolog Jan Keller v článku „Mafiánská společnost“, má česká realita k normálnosti daleko. Pan prezident Havel na sklonku života sám vyjádřil rozčarování nad stavem české společnosti. Dvacet let po převratu stále převládala „blbá nálada“. Českému národu, který byl uveden pod jho amerických sionistů podobně, jako byl za komunistů pod jhem novodobých ruských carů, začali nasazovat „psí hlavu“. Nejdříve přišel jakýsi Pollack odrodilý Čechoameričan s povídačkou o cikánském holokaustu v Letech u Písku, který prý měli na svědomí Češi, přestože dotyčný tábor stál na pozemku Rakušáka Schwarzenberga. Pak uveřejnilo Právo článek o rozluštění lidského genomu, který tvrdil, že tímto rozluštěním vyšlo najevo, že pouhých 11% obyvatel Česka jsou Češi, jakoby byl proveden seriózní výzkum, kdo je vlastně pravzorem etnického Čecha. Nakonec se objevily v celostátním tisku titulky o válečném zločinu, jehož se měli dopustit Češi v Dobroníně u Jihlavy pobitím několika nacistů. Podle dokumentů Franze Howorky , příslušníka wehrmachtu, pobil tamní příslušníky NSDAP Němec  Kautzinger ze msty za to, že ho tito nacisté poslali do koncentráku. K jejich smůle to přežil… Našel se však iniciativní kumštýř, který postavil pobitým nacistům kříž a zažaloval potomky lidických a ležáckých občanů, kteří ho nabarvili na růžovo, stejně jako kdysi natřeli na růžovo sovětský tank v Praze tehdejší poslanci. Zcela zapomenuto zůstalo povraždění zajatých příslušníků ostravského gestapa, uvězněných za železnými vraty pivovarského skladu bez oken, prý při pokusu o útěk beze zbraní, ve městě obsazeném sovětskými vojsky. Tehdejší bodří otcové města věděli…  A jejich dnešní potomci na radnicích možná tuší…  Věčná škoda odchodu našeho pana prezidenta Havla –  jistě, kdyby byl zdráv opět by se postavil do čela boje za osvobození národa tentokráte od sionizmu. Jako memento nacistických revanšistů číhá v Praze kancelář Sudetoněmeckého Landsmanšaftu. Oni nezapomínají…  A my nesmíme také zapomenout zásluhy pana prezidenta Havla.

Jiří Poledno, DSSS  Ostrava