Nechtěné dědictví

Václav Havel byl jeden z hlasatelů trendu osvobození člověka, které mělo být vlastně osvobozením od komunistického kolektivismu. Jenže „osvobozením“ vzniklo to, co člověka izoluje od společnosti, rozkládá rodinu a národ, a tím je nastartován a prohlubuje se i další proces – odloučení. Člověk nechce přebírat zodpovědnost, chce žít hédonicky (rozkošnicky) a pokračuje v tomto trendu. V podstatě dochází k izolaci od všeho, a to nejen lidí od sebe, od společnosti, ale též od minulosti a tradic, včetně budoucnosti svého rodu. Vidíme to na tom, že lidé už své předky nepohřbívají, nedělají pohřební obřady, nevodí své děti k hrobům svých rodičů. Důležitá je kariéra, peníze a rozkošnický život. Pokud se individualismus přežene, podstatná společenstva se rozkládají a takový soubor lidí zaniká atakem jiných soudržných společenstev (muslimů, různých etnik, i chaosem a vymíráním).

Individualismus je ale do určité míry nutný, je nutná individuální zodpovědnost i svoboda. Jakmile se svoboda stane účelem sama o sobě, je to příznak rozpadu. Myšlenkovým výsledkem je společenská soudržnost nepotřebná, společnost je možné rozložit a nebrat zřetel na její potřeby a klidně dovolit i ty jevy, které jsou pro společnost a její budoucnost zhoubné (propagace homosexuality, kariéra žen před mateřstvím, neslýchaná tolerance ke zločinnosti a agresivním etnikům).

Rodina není nutná, dítě je jen důsledkem uspokojení pudů, člověk je zajištěn důchodem a zdravotní péčí, čímž nepotřebuje spolupracovat, vytvářet vztahy solidarity. Nepotřebuje rodinu, obec, národ, stačí jen natahovat ruku ke státu a remcat. Tento trend začal v 60-tých letech na západě s nastupující generací, která odmítala tradiční hodnoty. To se dnes výrazně zobrazuje v životním stylu „singl“.

Tento morální úpadek se začíná projevovat i v dalších sférách (zdravotnictví, školství, kultura, politika apod.). Jak jednoduché se jeví vydělávání peněz v komoditě, kde se překročí morální mez, která byla celé věky nepřekročitelná. Například zdravotnictví nebylo a nemohlo být za peníze, proto jej vykonávali dobrovolníci (církve apod.). Zdravotník měl v každé normální společnosti zvláštní postavení. Bylo trapné, když komunistická společnost si práci zdravotníků nevážila a málo platila. Správně musí lékař dostat slušný plat, který se odvíjí od úrovně společnosti, ve které žije. Jako všechny veřejné profese nemůže srovnávat svou životní úroveň s Amerikou nebo Německem, ale se svými sousedy v obci. Totéž platí pro soudce, advokáty, úředníky. Zapracovaný lékař musí mít příjmy vyšší střední třídy ve své vlastní zemi, nikoliv ve srovnání s cizinou. Lékař nemůže být podnikatel, rozkládá to jeho morálku.

Nedivme se, že lidé volí komunisty, očekávají totiž návrat lidské solidarity. Právě případy rozpadu morálky jsou dalším stupněm k návratu komunistů. Strany, které si říkají konzervativní (ale nejsou), nikdy po převratu nemluvily o lidské sounáležitosti. Po pádu komunismu bylo vlastenectví asi prohlášeno za sprosté slovo (zřejmě z důvodu častého používání) a tím pádem padl poslední svorník mezi lidmi, posledně už omšelá výzva k sounáležitosti.


Mgr. Václav Komárek, Iveta Machová; DSSS Ostrava