Byl jsem v Duchcově

Jako mnozí jiní jsem se vydal s kolegy z Ostravy podpořit demonstraci proti rasovému násilí v Duchcově 22.6.2013. Jeli jsme vlakem a než jsme dosáhli Olomouce, nasbírali jsme 85 min. zpoždění. S takovým zpožděním jsme dorazili do Duchcova. Nádraží  bylo jako tradičně při takových akcích v policejním obklíčení, ale na štěstí nás nešacovali a dále nezdržovali.  Na místo demonstrace jsme se dostali místním autobusem. Po cestě ke shromáždění občanů, kde již řečnil předseda DSSS Tomáš Vandas, jsem si všimnul trojice mladých mužů, kteří právě vystupovali z auta (jeden měl červené tričko). Pozdravili se s policisty, kteří hlídali řady zelených antonů, prohodili s nimi pár slov a vydali se k místu shromáždění, odkud se valily vlny potlesku. Šli jsme za nimi, protože jsme se tam nevyznali, až se vmísili do shromážděného davu. My z Ostravy jsme zůstali na jeho okraji, kde jsme vyslechli konec projevu předsedy Vandase i následující řečníky, kteří vesměs kritizovali bezpečnostní politiku v zemi, zejména pozitivní diskriminaci projevující se ochranářstvím cikánských kriminálníků pod záminkou „práv menšin“. Po projevech pořadatelé vyzvali přítomné, aby se seřadili za čelem průvodu s vlajkami a předem řádně nahlášený průvod se vydal na pochod. Šli jsme asi  70 metrů za vlajkonoši a před námi kráčely v řadě dvě starší paní, každá s drsnosrstým jezevčíkem na vodítku a poklidným tempem, co jezevčíci stačili jsme pomalu urazili asi 200 metrů.

Pak se ozvala střelba, bouchaly dělobuchy, jejichž cáry vyletovaly nad hlavy couvajícího davu před námi, výkřiky těch, kterým dělobuch způsobil, že ohluchli. Za šíření oblaku slzného plynu lidé couvali, zatímco jsem se se svým sousedem v řadě odsunul ke zdi domu na kraji silnice, kde jsme čekali, co bude dále. Minutu za minutou pokračovala střelba a bouchání dělobuchů, až se čelo průvodu dostalo k nám, zároveň se slzným plynem. Ten nás naplno nezasáhl vzhledem k tomu, že jsme stáli poněkud bokem, tak jsme počkali na těžkooděnce. První po mně máchnul pendrekem, uhnul jsem, ale ten vedle mne popadnul za ruku a strčil do mě a řval: „Zmizte odtud,  mazejte pryč!“ a napřáhl na mne pendrek- na ránu jsem nečekal. Na štěstí se dnešní těžkooděnci nepohybují tak rychle, jako ve starém Řecku, takže jsem stačil couvnout až k rybníku , který lemuje cestu od nádraží. Tam už si u břehu řada lidí vymývala oči zasažené slzným plynem. I mne pálily oči, ale když jsem viděl, jak vypadají oči některých lidí, kteří zprostřed průvodu nestačili uhnout, řekl jsem si, že jsem měl velké štěstí, že jsem nedopadl hůř. Taky jsem na břehu rybníka viděl jednu z těch paní, co šly před námi s jezevčíky. Byla bez jezevčíka a usedavě plakala. Pomyslel jsem si, že její pejsek se asi stal nelidskou obětí lidské ochrany práv menšin. Tu druhou paní jsem neviděl, tu možná odvezla některá ze sanitek, když se nestačila včas vyhnout policejní pomoci a ochraně, jak to hlásá logo policejních vozů…

Vracel jsem se zpátky k náměstí, kde se předtím konal mítink z boční ulice tam vyběhl muž s pokřikem: „Dělo,dělo!“  Za ním opravdu jelo vodní dělo, které vzápětí pustilo proud vody do lidí před ním. Opět jsem uhnul stranou od vodního proudu a tu jsem spatřil ty tři mladé muže, kteří přijeli autem zároveň s námi, jak kývli policajtům u připravených antonů, nasedli do auta a odjeli. Ihned jsem si vzpomenul na poručíka STB Zifčáka, který vedl jako „student Šmíd“ průvod studentů na Národní třídě do policejní pasti, kde je 17. Listopadu 1989 zmasakrovali. I zde mi to připadalo, že „někdo“ zavedl průvod přímo do rány těžkooděncům. To by odpovídalo i zásahu ve Šluknově, kde též byli viděni policejní provokatéři, stejně jako následné násilné ukončení demonstrací v Českých Budějovicích policejními ozbrojenci.

Nemělo smysl čekat, až policie  rozpráší poslední zbytky demonstrantů, tak jsem šel na nádraží. Po celou tříkilometrovou cestu se ozývaly výstřely policejních zbraní. Ještě na nádraží v Duchcově, kde jsme čekali na vlak na Prahu spolu s přáteli z Děčína, Varnsdorfu a z Ústí se ozývala střelba, dokud nepřijel asi za 40 min. vlak. Vzpomínali jsme na knihu Duchcovský viadukt, jak stříleli četníci do demonstrantů. To mi připomnělo, jak v roce 1972 na hlavní třídě v Havířově drželi studenti podobiznu Jana Zajíce , aby uctili výročí jeho upálení. Tehdy vystoupil z autobusu předseda výboru KSČ z koksovny Nové Huti (dnes Arcelor Mittal) a šel se s ostatními cestujícími podívat, co se děje u hloučku osob , které stály s obrazem kousek od zastávky. Náhle se přiřítily policejní vozy a milý partajní předseda dostal takovou do hlavy, že se probral až na policejní služebně. Ten člověk na protest proti policejní brutalitě vystoupil z Komunistické strany, přestože mu různí funkcionáři vyhrožovali, že to odnesou jeho děti..

Současný postoj státu k nespokojeným občanům se nijak neliší od toho před čtyřiceti lety, za doby nesvobody. Jestliže dnes nežijeme v komunismu, pak se vnucuje otázka, jak tento režim nazvat? Napadá mne jedině FAŠISMUS! Množící se případy hrubého násilí proti pokojně demonstrujícím občanům usvědčují všechny proklamace koaličních politiků o ochraně demokracie ze lži. Je to jen jedna z celé řady lží, šířených pomocí veřejných sdělovacích prostředků mezi občany. Nikdo by nedemonstroval, kdyby k tomu nebyl žádný důvod.

Mlácení lidí pendreky není argument!

Jiří Poledno, Ostrava